Učebnici čínštiny jsem si napsal sám - rozhovor s Milan Reškou, certifikátorem FSC tisknout

Milan Reška, lesní inženýr, jezdí po celém světě a jako auditor hodnotí pěstování lesů, které, pokud je přírodě blízké, dostane prestižní ekologický certifikát FSC. Nebylo jednoduché jej chytit doma v České republice, neboť je stále na cestách.


Milan Reška

Výrazným rysem vašeho povolání je cestování. Měli jste v rodině cestovatele?
Tak určitě. Děda byl za První světové války až na Piavě a v Boce Kotorské! Druhý děda byl taky takový cestovatel. Třetinu života žil v Česku, třetinu ve Vídni, a třetinu v Budapešti, a pořád ve stejné zemi. Myslím, že nejsme žádná mimořádná rodina, kromě dávného předka, který přišel s polským králem a už zůstal na Moravě – Reška je polské jméno.

Kde se tedy vzala vaše touha cestovat? V dětství? V literatuře?
V literatuře určitě. Kdo přečte Julese Verna, tak chce někam vyrazit do světa.

A co třeba Karel May?
No jasně, však Vinetou mě také později pomohl. Když jsme poprvé s manželkou přijeli do Ohňové země, tak jsem v životě neseděl na koni. Byl jsem šéfem tábora a gaučové se mě zeptali, jestli umím jezdit na koni. To bylo jasné, že jsem nemohl říct, že ne. Naštěstí jsem to měl okoukané z Vinetoua. No jasně řekl jsem jim a první čtyři dny byly opravdu hrozné. Pak už to bylo v pohodě, jezdil jsem jak Vinetou i bez držení. (úsměv)
 
Máte za sebou úctyhodný profesní život, jak jste se dostal právě k certifikaci FSC?
Ze začátku jsem bral certifikace jako dobrou příležitost k tomu, dostat se na zajímavá místa a ještě za to mít placenu cestu i pobyt. Navíc se při certifikaci lesů člověk dostane do míst, kam by se jinak těžko dostal. Začátek byl náročný pro rodinu, protože jsem jezdil na audity o dovolených. Takže jsem nakonec změnil zaměstnání a dělám pouze certifikace.

 

"Lesy" bez certifikace FSC

Jaké bylo nejzajímavější místo, kam jste se za FSC certifikací vypravil?
Například korkové lesy v Portugalsku. Les spálený největším požárem v Evropě, kde 20 000 ha lesa se během několika týdnů změnilo na holé kopce. Při požáru zahynulo několik Chilských hasičů – s jejich šéfem jsem se znal z dřívějška z Chile.

Chorvatsko: vedle bezlesé Dalmácie má Chorvatsko i miliony ha lesů, ve kterých to žije. V horách Velebit není problém potkat dva-tři medvědy denně, ale jsou i místa, kde se i lesník bojí vystoupit neozbrojený z auta – poblíž Slovinských hranic jsem při auditu (za doprovodu ozbrojeného lesníka s nabitou a nataženou kulovnicí) viděl 5 medvědů během tří hodin (v okolí Belasici).

Čína: to co nám v Evropě předvádí čínské restaurace jsem v Číně opravdu nenašel. Čínská kuchyně v Číně je podle mne druhá nejlepší po japonské. V Číně jsem byl překvapený rozdílem mezi realitou a tím, jak nám Čínu vykreslují evropská média. V Číně je určitě čisto, na nádražích, ve vlacích, v restauracích. Ve městech se používají motorky s elektromotorem, takže ani smogu není víc, než ve středu Prahy. Z cesty do Číny jsem měl jen jediný kulturní šok, a to při návratu do Česka – noční nádraží v Břeclavi a Brně musí být pro cizince mimořádně silným zážitkem. Břeclavská čekárna je v noci nepoužitelná, brněnské nádraží se nemylo asi od roku 1980. Když porovnám čistotu center měst, například Brno a Prahu, s městy Shanghai, Wuhan, Tienjin, Wuxi, tak Česko na celé čáře prohrává. Podobně je to s okolím silnic a dálnic.

Japonsko je země lesů – to se taky běžně neví. Při auditu jsme viděli stopy medvěda a značky jeho teritoria (poškrábanou kůru jedle) hned v prvním lese za Tokiem.

 

Chile je ale pro mě jedna z nejkrásnějších a nejbezpečnějších zemí na světě. Na mnoho míst se tam ale dá dostat jen pěšky nebo na koni, ale ani kůň neproleze přes houštiny ňirre (Nothofagus antarctica), které jsou pod vrcholy kopců v Ohňové zemi. Takže nezbývá než se proplazit spletí pokroucených kmenů a větví.

Při cestách na sopky v Chile mám kolem sebe vždycky signály toho, jak je tato oblast nestálá, zemětřesení je tam běžný jev a soptící sopky nebývají uvedeny ani na prvních stranách novin. Největší chilská vodní nádrž vznikla před zhruba 100 lety právě přehrazením údolí řeky Laja sopečným proudem.

Lidé jsou v Chile velice příjemní. Sice nevím, jak to vypadá, když člověk neumí španělsky, ale možná to moc odlišné nebude – já . Mě tam místní přijímali dobře. Když jsem poprvé před 18 lety přiletěl do Argentiny, tak jsem tam prostopoval asi 13 tisíc kilometrů. Lidi mě brali k sobě domů, i na Vánoce. Pomáhal jsem jim na farmách, se slámou…

 

chile

Chile

Proč jste se vůbec rozhodl odjet do Jižní Ameriky?
Už na gymnáziu jsem se začal učit jazyky, protože jsem věděl, že dříve či později změním zemi. Před revolucí se tomu říkalo emigrace. Takže jsem se pár jazyků učil cíleně, abych si mohl vybrat zemi.
V Česku mě to přestalo bavit devadesátém čtvrtém. Očekával jsem, že změny budou rychlejší a pozitivnější. Nabalil jsem si batoh a odjel do Argentiny hledat práci. Tam to bylo skvělé, po chvíli jsem našel tři různé práce, které jsem nabídl kamarádům, co zůstali tady, a také se chystali vyrazit do světa. Nakonec jim z toho z větší části sešlo.

Ale potom jsem v Argentině potkal jednoho Rakušana, který byl mimochodem původně z Českých Budějovic. Do Rakouska se „přestěhoval“ po válce. A ten měl v Andách kousek lesa, a nechápal, proč hledám práci v Argentině, když v Chile to je o mnoho lepší. Ale do Chile jsem se nikdy nechystal. Byl jsem ještě zpracovaný propagandou - Pinochet, fašisti, že mě zastřelí na hranici, a tak. (úsměv)

Nakonec mne přemluvil. Chile je podle něj lesnicky zajímavější a dobrá práce se tam najde snáze. Ale já jsem neměl ani vízum, Byli jsme tehdy v Bariloche a on domluvil na druhý den audienci u chilského ambasadora. Druhý den jsem přišel na ambasádu, která byla obložená jako kdysi ta americká u nás. Davy černovlasých lidí, a já jediný světlovlasý “gringo“. V deset hodin sekretářka otevřela dveře, nakoukla do místnosti a zeptala se: „seňor Reška?“ Ostatní ani nezdvihli hlavu, protože věděli, že gringo je gringo.
Ambasador si mě pozval k sobě do kanceláře, nabídl mi kávu, a zeptal se co chci dělat v Chile. Já jsem mu na rovinu řekl, že sháním práci, a že jsem lesník. „To je skvělé,“ on na to, musím jenom zaplatit 10 dolarů za vízum, a než jsme dopili kafe, sekretářka přinesla vízum a ambasador mi popřál hodně štěstí.

Jaké je v Chile lesnictví?

Lesnicky vzato myslí hodně ekologicky. Přemýšlí o tom, jak přeměnit plantáž na přirozený les, aby to nebyl jen eukalyptus nebo borovice.

Čím to je?

Především vysokoškolským vzděláním. Zejména ve Valdivii je univerzita opravdu na velmi vysoké úrovni. Navíc firmy mají v současné době snahu nechat se certifikovat FSC a management společností v certifikaci vidí i přínos pro odbyt a vlastně i celosvětovou reklamu. Teď už se nerozhodují, jestli vůbec pěstovat přirozené lesy, ale kde je pěstovat. Provádí se  výsadby mimořádně vzácných druhů ze seznamu CITES. Snaží se, aby tam byl opět les jako před dvě stě lety.

Management je tlačen k ekonomikou?
Je tlačen hlavně odbytem do USA a Japonska, které vyžaduje certifikované dřevo. Největší tlak vznikl z důvodů tzv. hospodářské krize, kdy odběratelé v USA se rozhodli, že musí redukovat import. To znamená, že řekli: „rádi od vás vezme dřevo, ale musí to být FSC“, takže nárůst zájmu o FSC byl fantastický.

Autor: Ondřej Kopecký, Marco BBN; Foto: Milan Reška


Podporující členové FSC Česká republika:http://www.hornbach.czhttp://www.pointcz.cz
 

® FSC, A.C. All rights reserved. FSC-SECR-0038