Lesy pokrývají zhruba třetinu českého území. Z většiny jde o jehličnany, polovinu porostů tvoří pouze smrk. Monotónní skladba souvisí s nejčastějším způsobem využívání. Tři čtvrtiny lesů totiž slouží k hospodářským účelům. Chybí v nich ale místo pro život.
„Přestože máme největší rozlohu lesů za posledních čtyři sta let, většina z nich nejsou lesy, ale plantáže. Na husto, po řádkách pěstované plantáže smrku a borovice s jediným cílem – produkce dřeva. V takovém prostředí žije máloco,“ popisuje Miroslav Svoboda, profesor z Katedry ekologie lesa na České zemědělské univerzitě v Praze (ČZÚ).
Plantážní hospodaření je kamenem úrazu. Nejen, že s postupující klimatickou změnou přestává fungovat, zároveň z lesa vytlačuje rozmanité rostliny a živočichy. Les tak ztrácí řadu svých původních funkcí. Na tom se shodují jak někteří lesníci, tak ochránci přírody.
Plantáž není k žití
„Přestaly se vedle sebe střídat stromy různých druhů, věku a velikosti, stinná a světlá místa. A vymizely staré dožívající stromy, které poskytují důležité biotopy pro řadu živočichů,“ popisuje nepříznivé podmínky zoolog a ochránce životního prostředí Vojtěch Kotecký.
V takovém prostředí má problém žít řada obojživelníků, ptáků, hmyzu, původních rostlin, ale i mechů, lišejníků či hub. Významné reprezentanty, kteří se z lesů ztrácí, redakci představil Jan Hofmeister z Katedry ekologie lesa ČZU.
Jedním ze silně ohrožených druhů v Česku je čáp černý. Tento živočich má totiž silnou vazbu na staré, například bukové lesy s vodními plochami v okolí, kterých u nás ubylo ve prospěch monokulturních plantáží. Podle posledního Červeného seznamu hrozí vyhynutí každému pátému ptačímu druhu v Evropě.
Podobně je na tom i roháč obecný a mnoho dalších brouků jako je kovařík fialový nebo tesařík alpský, kteří jsou ohroženi celoevropsky. Povětšinou žijí v tlejících stromech. Ty ale v našich lesích chybí kvůli orientaci výhradně na zisk. Namísto ponechání zestárlých stromů v krajině se většinou vše vytěží.
Podle experta na ochranu lesů z Hnutí Duha Jaromíra Bláhy můžeme úbytek druhů pozorovat na vlastní oči. „Obrovská ztráta biodiverzity je do velké míry zjevná. Když porovnáme lesy v některých rezervacích, kde nedošlo v historii k masivním těžebním zásahům, s okolními lesy, ve kterých se dlouhodobě hospodaří. Jenže tyto rezervace jsou malé a pro ochranu řady druhů nepostačují,“ konstatuje Bláha.
Více chránit a obnovovat
Pro druhovou rozmanitost je klíčové právě rozšiřování chráněných oblastí. „Národní parky, rezervace a chráněné oblasti mají zajistit útočiště pro chráněné druhy rostlin a živočichů,“ vysvětluje profesor Svoboda. V nich pak může být život daleko bohatší než v hospodářských lesích.
Proto by se podle Svobody měly oblasti v chráněném režimu rozšiřovat, a především také efektivně spravovat. Nyní totiž některé zóny chráněných oblastí fungují stejně jako hospodářské lesy, jak poukazuje odborník Bláha.
„Formálně chráněné přírody máme dost, okolo 27 procent lesů má nějakou formu ochrany. Problém je, že nefunguje. V chráněných krajinných oblastech se plošně těží, vznikají tam nedozírné holoseče stejně jako v hospodářských lesích,“ komentuje Bláha.
Šetrně a zároveň efektivně
V chráněném režimu může fungovat jen malá část území. Produkovat dřevo bude potřeba i v budoucnu. Šetrnější přístup, který jde naproti biodiverzitě, je nicméně možný rovněž u hospodářských lesů. O přírodě bližší pěstování se již dnes snaží řada lesníků.
Jedním z nich je Milan Hron, který má na starost obecní lesy na Svitavsku. Své postupy redakci přiblížil. „Les pěstujeme s trvalým půdním krytem, prakticky nevyužíváme holoseče, dřeviny volíme plně využívající a nedegradující lesní stanoviště, a pečujeme o každý jednotlivý strom,“ popisuje Hron.
Právě holoseče vytlačují z české krajiny i druhy, jejichž stanovištěm jsou smrkové porosty. „Jako příklad mohou posloužit druhy rostlinného rodu hruštička, které se dříve celkem běžně vyskytovaly v rozšířených smrkových lesích. Dnes jsou u nás velmi vzácné,“ uvádí Hofmeister. V hojně rozšířených smrčinách je pro ně pravděpodobně příliš velký stín a nezdravá půda v důsledku holosečení a pěstování hustých monokultur.
Dominance plantážních lesů téměř vyhubila motýla hnědáska osikového. Dříve žil v řídkých a prosluněných listnatých lesích. Ty ale nahradily husté tmavé porosty, které střídají ostrovy vykácených holin. Zbyla jen jedna poslední populace chráněného motýla, která žije v Dománovickém lese.
Správce lesa Hron je zároveň předsedou české sekce Pro Silva Bohemica, která sdružuje 239 lesníků a funguje již 25 let. Jejich heslem je zachovat produkci dřeva, ale zároveň nezapomínat na další aspekty, jako je biodiverzita, odolnost, zadržování vody a podobně.
Přístup se jim začíná vyplácet. Podle Hrona z jimi spravovaných 37 lesních objektů téměř všechny přečkaly kůrovcovou kalamitu bez větších problémů.
„Dnes už víme, že přírodě blízké hospodaření je i ekonomicky efektivnější, než rakousko-uherský model monokultur a holosečí,“ dodává Bláha s odkazem na odbornou analýzu. I v tomto způsobu hospodaření podle něj ale často chybí zmíněné ponechání dřeva k zetlení.
Odolný les jako zbraň proti klimatické změně
Z dlouhodobých statistik bezpečně víme, že jehličnaté plantáže a intenzivní výsadby, ve kterých se nedaří ani biodiverzitě, jsou na nepříznivé vlivy extrémně citlivé. S postupující klimatickou změnou jich přitom bude přibývat. Oteplení s sebou nese častější sucha, nebezpečí požárů či intenzivní deště doprovázené silným větrem.
Takové podmínky lépe snáší vzdušné lesy s rozmanitější skladbou. „Potřebujeme pěstovat rozmanité a vícegenerační lesy, kde se vedle sebe budou střídat stromy různých druhů a různého věku. Lesníci takové postupy pěstování už zavádějí. Budou se muset stát samozřejmostí českých lesů. Nejenom proto, že vytvoří více prostoru pro přírodu. Především porosty potom budou lépe čelit suššímu a teplejšímu podnebí,“ vysvětluje Kotecký.
Rozmanitost a odolnost jde přitom ruku v ruce s další klíčovou funkcí lesů, zachytáváním uhlíku. Poslední zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) uvádí, že jde o jednu z nejúčinnějších a dostupných cest, jak snížit emise skleníkových plynů a tím odvrátit ničivé dopady klimatické krize. Postup je přitom snadný. Je potřeba mít odolný les a stromy v něm nejen těžit, ale i nechat dožít, a tím uložit uhlík.
Česko jde ale přesně opačným směrem. Lesy, namísto aby uhlík ukládaly, se staly významnými přispěvateli emisí. A to kvůli kůrovcové kalamitě. Vyschlé stromy, které se nedokázaly škůdci ubránit, se kácely ve velkém. Jen vloni se vykácelo 30 milionů metrů krychlových dřeva a přes 86 procent vytěžených stromů bylo zasaženo kůrovcem.
Poučení z kalamity?
Ani po kůrovci se renesance lesů v Česku nekoná. V hospodářských lesích se sice začaly více vysazovat listnaté stromy, většinu ale stále tvoří nejrychleji rostoucí a nejvýnosnější smrky, jak přiznává loňská Zpráva o životním prostředí. Podle profesora Svobody se nadále uplatňuje princip co nejhustěji osázené plantážní plochy orientované primárně na zisk. Jehličnany se sází na místa, kde v budoucnu nemohou přežít.
Hrozí tak, že s další kalamitou zažijeme nepříjemné déjà vu. A stát bude muset investovat další miliardy do obnovy. „Rozhodně to není poslední kalamita. Nastane znovu s dalším obdobím sucha,“ myslí si Svoboda.
Lesy jsou aktuálně povětšinou v žalostném stavu. Nedávná analýza projektu Česko v datech popsala nezdravý stav u 71 procent jehličnatých a třetiny listnatých stromů. O snížené kvalitě lesní půdy a zhoršujícím se zdraví stromů hovoří i zmíněná Zpráva.
Další vývoj je ve velké míře v rukou státu, který vlastní přes polovinu českých lesů. K obnově původních druhů a větší rozmanitosti ostatně vyzývají české strategické dokumenty, tímto směrem se i ubírá nová evropská legislativa. Těm se budou věnovat další díly seriálu.